Jdi na obsah Jdi na menu
 


Aveliňský kůň

Úvodem...

Hafling z jihorakouského Tyrolska a jeho italský protějšek, aveliňský kůň, jsou velmi populární. Ačkoliv se řadí mezi chladnokrevníky, mají velký podíl orientální krve. Obě plemena mají totiž společného předka, a to hřebce-zakladatele arabského původu, a sice rodů El Bedavi a omezně Dahoman. Tito hřebci byli připářováni hlavně k menším norickým klisnám. Je také možné, že jejich vzdálení předkové, koně Ostrogotů, ponecháni nakonec v tyrolských údolích, byli orientálního původu. Na druhé straně lze však předpokládat i vztahy k ještě starobylejšímu typu evropských koní nebo dokonce k starodávnému alpskému těžkému koni...

Název plemene:

Avelignese

Vysvětlení názvu:

Tento italský kůň chovaný v Alpách a Apeninách dostal jméno podle středověkého názvu osady Avellinum nebo Abellinum v jižních Apeninách, někdejšího hlavního města principátu.

Původ a historie:

Zprávy o tomto plemeni jsou sporadické. Nepochybně jeho předky byli těžcí selští koně používaní v horských oblastech Itálie. Původně sloužili hlavně jako soumaři, dodnes mají dlouhý hřbet, nízký kohoutek a plochá pevná kopyta. Byli to zřejmě chladnokrevníci blízcí norikům a mají stejný základ jako dnešní italský tažný kůň. K přelomu chovu došlo v 19. století, kdy rakouská hipologická společnost dovezla z Arábie hřebce El Bedavi. Tento velmi plodný zakladatel chovu rakouského haflinga se uplatnil i v chovu na italské straně a vznikl dnes již vyhynulý typ Avellinum-Haflinger. Arabský vliv vydatně zlepšil vzhled původních italských horských koní a přispěl i k zdokonalení chodů. Někdejší soumar se stal i výborným jezdeckým koněm vynikajícím jistotou v neschůdném terénu. Zprvu nebyl mezi aveliňcem a haflingem žádný podstatný rozdíl, obě plemena byla zaměňována nebo dokonce slučována. Postupně se však ustálila a upevnily se detaily, jimiž se tito "bratranci" od sebe liší.

Hornatá Itálie byla vždy domovem zvláštních typů horských koní, jako je např. bardigiano ze Severních Apenin nebo murgese z okolí Bari. Tito domorodí koně byli buď chladnokrevní nebo poníci, ušlechtilejší koně byli vždy potomky dovezených plemen. Existují doklady, že již Římané dováželi koně ze Španělska, Íránu a Norika, dnešního Rakouska. Později se uplatňovali zejména koně orientální, ukořistění za tureckých válek nebo získaní obchodem. V 17. století byla Itálie proslulá chovem neapolských koní, kteří se podíleli i na vzniku starokladrubského koně. Původní typy se uchovávaly zejména v odlehlých, méně přístupných oblastech severní a střední Itálie - a to je případ předka aveliňského koně. Po zušlechtění arabskou krví El Bedlaviho se toto plemeno začalo samostatně vyvíjet. Na rozdíl od haflinga, který zůstal na horských pastvinách Ötztalských Alp, avelignese se začal šířit z kraje kolem Bolzana do nížin Benátska, do Toskány a postupně do celé Itálie. K jeho oblibě přispělo přitažlivé zbarvení, je to ryzák se světlou hřívou. Původní ctnosti lehkého horského koně však nevyhovovaly, a tak se křížil s těžšími koňmi, aby se hodil i k tahu, ale i s teplokrevníky, takže získal vlastnosti jezdeckého koně. Aveliňský kůň se počítá k italským národním plemenům a pro svou všestrannost se těší velké oblibě. Zůstává však především užitečným pracovním koněm v zemědělství.

Popis a charakteristika:

Aveliňský kůň je chladnokrevník vydatně ovlivněný arabskou krví, všestranný pracovní kůň s klidnou, dobromyslnou povahou, velkou výkonností, spolehlivostí a dobrým zdravím. Přes svou mohutnost je souladnější než jeho příbuzný hafling a jeho hlava ukazuje výraznější vliv arabské krve. Nepatří k plemenům šlechtěným k určitému účelu a mnohde se příliš nedbá na čistotu linie, ale přesto si udržuje velmi dobrou úroveň, především ve stavbě těla, konstituci a v povaze.

Aveliňský kůň měří v kohoutku 135 až 145 cm, nemá přesahovat 150 cm. Je to robustní kůň s větší, ale ušlechtilou hlavou, jejíž živý výraz naznačuje inteligenci. Má poměrně krátký, mohutně osvalený krk a silnou plec s dobře položenou lopatkou. Hruď je hluboká, svalnatá, hřbet poněkud delší, široký, s nízkým kohoutkem. Krátké nohy jsou kostnaté, ale ne těžké a nemají obvyklé vady horských koní, tedy nekorektní postoje. Kopyta jsou plošší, ale dobře tvarovaná a tvrdá, rous na spěnkách je krátký a jemný. Záď je mohutná, klouby dobré a celek budí dojem velké síly. Přes svou robustnost je však toto plemeno poměrně rychlé a velmi obratné. Překvapující je vyhraněný smysl pro rovnováhu, který uplatňuje nejen při překonávání přírodních překážek, ale např. i při práci na strmých horských polích. Proto jej dodnes nedokázaly nahradit žádné stroje. Dodnes se uplatňuje jako soumar, a to nejen v zemědělství, ale nověji i v turistice. Tento silný koník má totiž dlouhý krok a je poměrně rychlý, takže nazdržuje jezdecké koně, naopak, vytrvalostí je předčí.

Povaha:

Horští koně mívají dost svéráznou, mnohdy umíněnou povahu, aveliňský kůň je však mezi nimi výjimkou. Je spolehlivý, klidný, ovladatelný a díky zděděné arabské inteligenci i učenlivý. Naučí se velmi rychle všemu potřebnému a podrží to spolehlivě v paměti. Řadě věcí se ovšem vůbec učit nemusí, sám se výborně orientuje v krajině a bezpečně vyhledává nejlepší cestu, dobře vidí v noci a spolehlivě odhaduje vlastnosti podkladu, např. vratkost balvanů anebo riziko uklouznutí. Je to zvíře společenské, které se dobře snáší s jinými zvířaty, ať na pastvině nebo ve stáji a nemá žádné velké nároky na krmení nebo ustájení. Poměrně brzy dospívá a dlouho si podržuje výkonnost. Nemá samozřejmě vlastnosti soutěžního koně, takže se s ním nesetkáme na kolbištích, i když by se i zde mohl díky své inteligenci uplatnit. V každodenním životě je to však výborný společník i pracovník.

Využití:

Tradičním uplatněním aveliňského koně bylo nošení nákladů přes horské průsmyky Alp a Apenin. Ještě ve 20. století se místy po horských cestách pohybovaly celé karavany soumarů a jejich použití se nezříkala ani armáda. Dnes již není třeba přenášet těžké náklady, ale doprava lehčích balíků či zásob se i v době terénních vozidel a helikoptér vyplácí, je nejen nepoměrně levnější, ale také spolehlivější, nezávislá na počasí. V zemědělství má aveliňský kůň své nezastupitelné místo, protože je dosti těžký, aby utáhl přiměřený náklad, a přitom natolik obratný, aby se vypořádal s nerovnostmi a zákruty polních a horských cest. Dovede pracovat i na vinicích, v olivových sadech a na horských políčkách a dokonce i pro práce v lese je pro svou mohutnost vhodnější než hafling. V italských podmínkách ovšem nejsou koně vycvičení k přibližování dřeva zapotřebí, ale zato jsou vítanou tažnou silou v přírodních rezervacích a v národních parcích, kde současně představují turistickou atrakcí

NORIK

Původ: Rakouské a bavorské Alpy

Hůlková výška: Přibližně 1,60 m

Zbarvení: Nejčastěji se vyskytují tmavý hnědáci, vraníci a ryzáci s nemnoha bílými odznaky. Dříve běžná tygří srst je dnes vzácnější.

Exteriér: Hlava je dlouhá, klabonosá a působí přátelským dojmem. Na masitém krku roste bujná, kudrnatá hříva. hřbet je široký, kohoutek nevýrazný a dlouhá široká záď je typicky štěpená. Ocas je hustý, kudrnatý a hluboko nasazený. Nohy jsou pevné. krátké, široce stavěné a zdobené bohatým rousem.

Možnosti využití: Norik slouí hlavně jako pracovní kůň, ale je vhodný také pro rekreační ježdění.

Chody: Norik je zejména krokový kůň s prostorným krokem. Klus bývá nepravidelný.

Zajímavosti: Norik je pojmenován po oblasti Noricum, což byla provincie bývalé římské říše. Dnes tato oblast spadá do rakouských Alp, nedaleko od domoviny haflinga. Obě plemena jsou také úzce přbuzná. Plemeno norika bylo uznáno v roce 1565 za přímluvy salcburského arcibiskupa při založení salcburské plemenné knihy. V dřívějších stoletích bylo toto plemeno šasto kříženo s koněm kladrubským, cydesdaleským a s jinámi chladnokrevnými typy.

Anglický plnokrevník


Tyto klisny daly základ tzv. „royal mares“ („královské klisny“) a později k nim přibyli tři hřebci, od nichž se odvíjí celý plnokrevný chov. Vraník Byerley Turc byl ukořistěn při obléhání Vídně v tureckém táboře. Hnědáka Darley Arabiana získal lord T. Darley od šejka výměnou za zbraně, jméno tohoto hřebce se nyní objevuje téměř v každém rodokmenu dnešních plnokrevníků. Jeho potomkem byl i nikdy neporažený Eclipse, který založil další významnou linii. Tmavý hnědák Godolphin Barb (původem berber) měl nelehký osud- nejprve byl předán jako dar na francouzský královský dvůr, tam se ale nelíbil a tak byl prodán. Nakonec tahal obchodníkovi káru s vodou a jen málokdo by v něm odhadl původního ušlechtilého koně. Přes anglického handlíře se dostal do Anglie a po různých peripetiích skončil v hřebčíně lorda Godolphina jako prubíř- tedy hřebec, který zkouší klisny, zda jsou ochotné k páření. jednoho dne jím podkoní tajně připustil klisnu Roxanu a z tohoto spojení se narodil Lath, vynikající dostihový hřebec. Pravda vyšla najevo a Godolphin Barb konečně začal připouštět, ovšem jeho potomstvo bylo nepočetné. Roku 1770 se pro chov anglického plnokrevníka přestali používat arabští koně a nové plemeno se zrodilo…

Plemenná kniha

V roce 1791 vyšel první svazek knihy „General Stud Book“ od Jamese Weatherbyho, v této knize jsou zapsáni všichni koně až do roku 1709, kteří vynikli při dostizích a v chovu a zároveň byla tato kniha uzavřena, tzn., že do ní nemůže být zaregistrován žádný jiný kůň, který svými předky (ze strany otce i matky) nenavazuje na některého z těchto koní. Zpočátku se plnokrevníci chovali pouze v Anglii a teprve ve 20. století se jejich chov začal šířit i do jiných zemí. Z chovu a dostihů se stala lukrativní záležitost, v posledních letech světu turfu podlehlo Japonsko, které nakupuje ty nejlepší koně a buduje vlastní chov. Každý plnokrevník je ve světě registrován v plemenné knize, ale všechny navazují na anglickou General Stud Book. Plnokrevná hříbata není možné pojmenovat bez toho, aby jméno nebylo schváleno a zaregistrováno. Je zvykem, dávat koni jméno, které začíná na první písmeno či ještě lépe na první slabiku matčina jména (mluvíme pak o rodině.) Např. Korok měl matku Cosyrii, Železník Želatinu, Peruán Pergolu atp. Slavná jména se nesmějí opakovat, popřípadě až po uplynutí několika let. Proto jsou některá jména pro diváka poněkud zvláštní - Malá mořská víla, Tak ať, Bolístek, Bublina…

Využití

Plnokrevníci byli chovateli využíváni k šlechtění dalších plemen, např. v Anglii populárního huntera (těžšího, avšak výborně skákajícího koně), v Americe pak vznikl americký klusák a americký jezdecký kůň, v Evropě se podíleli na vzniku anglonormanů, angloarabů, hannoverských koní ad.

Dostihy

Dnešní angličtí plnokrevníci se značně liší vzhledem i vlastnostmi od svých orientálních předků. Jsou nároční na kvalitní krmení, jsou velmi rychlí, ale málo vytrvalí, nejvlastnějším pohybem je jim cval a vzácně se u nich vyskytuje bílá barva. Rychle vyspívají, hříbata se obsedají již na 1,5 roce a ve dvou začínají závodit. Podle toho, jaká délka trati koni vyhovuje, rozeznáváme čtyři typy plnokrevníků - letouny - nejlépe běhají na vzdálenost do 1600m, mílaře - těm vyhovují vzdálenosti od 1600m - 2400m, vytrvalce - potřebují dostih na 2400m a delší a steeplery -nedosahují rychlosti předešlých skupin, ale jsou vytrvalejší. Vrchol přichází ve třech letech, kdy se ti nejlepší z nich mohou pokusit uspět v klasických dostizích a získat Trojkorunu. Trojkorunu tvoří - jak již název napovídá- tři náročné dostihy. První je Velká jarní cena na 1600m, která se u nás běhá v květnu a kůň při ní musí prokázat, že je letoun. Na konci června se běží dostih zvaný Modrá stuha neboli Derby, snad nejcennější dostih pro koně, jezdce i trenéra. Je dlouhé 2400m a kůň musí prokázat vytrvalecké vlohy. Na konci září se koná poslední část Trojkoruny - St. Leger, supervytrvalecký dostih na 2800m. Tyto tři dostihy a navíc ještě Jarní cena klisen (duben) a Memoriál ing. B. Tichoty řadíme k tzv. klasickým dostihům, vítězství v nich je velmi ceněno. Ovšem málokterému koni se podaří udržet si po celou sezónu formu a zdraví, natož uspět na tolika různě dlouhých drahách a prokázat tak svoji univerzálnost. Ve světě se běhají prestižní dostihy, které jsou vždy chovatelskou, společenskou i sportovní událostí. V Evropě jmenujme francouzskou Prix de´ĺ Arc de Triomphe (Cenu vítězného oblouku), v Anglii King George VI and Queen Elizabeth či světoznámou Velkou liverpoolskou steeplechase, v Německu Preis von Europe… V USA je to prestižní dostih jen pro zvané a vybrané koně Washington D.C. International konaný v Laurel Parku, v Austrálii Melbourne Cup, při kterém se doslova zastaví veškeré dění a všichni jej se zatajeným dechem sledují. Dostihy jsou samostatným světem, specifickým, ale krásným. O slavných koních a žokejích, vzestupech či pádech by se dala napsat mnoho, zvídaví čtenáři nechť sáhnou po knize Michla Horáčka Království za koně (Olympia Praha,1983.)

Povaha

Ten, kdo si chce pořídit anglického plnokrevníka, ať již „vysloužilce“ z dostihů nebo koně, který nikdy neběhal, musí počítat s mnohými problémy. Rozhodně toto plemeno není pro začínajícího jezdce s malými zkušenostmi! Na většině koní se podepíše velmi rychlé obsedání a následně dostihy a to jak po stránce fyzické, tak po stránce psychické. Po vyřazení z dostihů mívají problémy s pohybovým aparátem nebo hřbetem a je potřeba delšího odpočinku i veterinární péče, aby se vzpamatovali (ne vždy je výsledek stoprocentní.) Psychické problémy bývají taktéž časté, tito koně totiž považují jakýkoli volný prostor za dostihovou dráhou a podle toho se chovají. Jedete-li s nimi na vyjížďku,chce být váš kůň první a jakmile ho někdo předjede, začne závodit a nenechá se zastavit. Hodně koní je lekavých a jsou citliví vůči změnám ve stáji, někteří mají averzi vůči mužům (dobře si pamatují, kdo na ně opakovaně použil bičík.) Ani pro parkurové závody nejsou nejvhodnější, vzrušená atmosféra jim opět připomene dostihy a váš krásně přiježděný kůň se ve chvilce změní v neovladatelnou „mašinu“, která skáče hlava nehlava a nenechá se zastavit. Plnokrevníci potřebují hodně času a trpělivosti, než se zklidní a přestanou se chovat jako na dostihovém oválu. Samozřejmě, že nelze všechny plnokrevníky zahrnout do kategorie „nerváků“ a jistě se najdou koně, kteří dělají radost svým majitelům při rekreačním ježdění, parkurech nebo endurance. Cílem této charakteristiky bylo spíše upozornit na některé specifické rysy povahy A1/1, aby se budoucí majitelé po koupi svého vysněného koně nezačali potýkat s problémy, které by nakonec vedly k oboustrannému rozčarování

Fríský kůň


                                                                                Historie

O frízech se zmiňuje římský historik Tacitus (asi 55 – 120 nl), který je sice uznává za všestranně užitečná zvířata, ale velmi nevzhledná.(V té době bychom fríze asi nepoznali, počítali se k chladnokrevným koním, byli hrubší a menší.) Rozkvět tohoto plemene se dostavil až ve středověku, kdy se tito koně stali populárními koňmi rytířskými. měli totiž dvě důležité vlastnosti – byli dostatečně silní na to, aby unesli rytíře v jeho těžké zbroji a zároveň dobře ovladatelní a obratní, aby svému pánovi pomohli vítězit v soubojích. Byli chováni v klášterech a patřili k cenným devizám. Byli i královskými dary a to velice vítanými. V době křižáckých výprav byli kříženi s koňmi orientálními a za 80. leté války(1568 – 1648) je ovlivnili koně španělští a frízani získali ušlechtilost. V této době na hřebci jménem Phryso jezdil i slavný vojevůdce Juan de Austria, nelegitimní syn císaře Karla V. V 15./16. století byli fríští koně pro své jedinečné chody, učenlivost a snadnou jezditelnost využíváni taktéž v jezdeckých školách v Paříži a ve Španělsku. Avšak to již bylo době rytířské pomalu odzvoněno a rytířský kůň začal nacházet uplatnění úplně jinde – a totiž v zemědělství, kde prokazovali sedlákům stejně cenné služby, jako dříve rytířům. Stále se ale uplatňovali jako koně kočároví, to se však začalo měnit v 18. století. Poptávka po kočárových koních pomalu klesala, do popředí zájmu movitých majitelů se dostávala jiná plemena. Fríští koně byli kříženi s dánskými klusáky a dostali nový název – „harddraver“. Jejich nejobvyklejším chodem byl mimochod a na popud krále Viléma I. se přibližně v roce 1820 běhaly dostihy těchto klusáků na 325m. Chov však pomalu skomíral, dobří hřebci byli prodáváni do ciziny a navíc probíhalo křížení s jinými plemeny. Fríským koním hrozilo vyhynutí. Tehdy – doslova za minutu dvanáct- si Holanďané uvědomili, že by o své jedinečné plemeno mohli přijít. Proto byla v roce 1879 ustanovena plemenná kniha „Friesch Paarden Stamboek“, ovšem o rok později v ní bylo zapsáno jen 16 hřebců a 28 klisen. Proto začali holandští chovatelé vykupovat ze zahraničí kvalitní koně. Ale ani přes velké snažení se nedařilo chov pozdvihnout- o tom svědčí i to, že v roce 1908 bylo v plemenné knize jen 10 hřebců a v letech 1910-13 pouze tři (!) plemeníci. Přesto se Holanďané nevzdali a začali hledat také doma, u zemědělců, poslední vhodné klisny. Zlom nastal v roce 1915, kdy byla plemenná kniha rozdělena a kříženci a cizí koně byli vedeni odděleně. Navíc bylo zavedeno zpětné číslování a to pouze černých koní. (Do té doby se totiž frízani vyskytovali v různých barvách.) V roce 1954 obdržel Svaz chovatelů fríských koní titul „královský“, o záchranu těchto koní se zasloužila sama nizozemská královna Beatrix. Když už vypadal chov jako stabilizovaný, došlo v roce 1962 k další krizi a z původních 4000 koní stav poklesl na 974. Za dramatickou situaci mohlo rozšíření traktorů do zemědělství a pro koně se muselo rychle hledat nové uplatnění – zejména v jezdectví. Stabilizace chovu nastala díky státní subvenci Holandského království a zejména díky nezměrnému úsilí pana Dextra, který byl jmenován do čela projektu na záchranu fríského koně. Dnes se již nemusíme obávat zániku tohoto jedinečného plemene. Hlavní plemenná kniha je v hřebčíně v Drachtenu, kde se každoročně konají körungy neboli zkoušky výkonnosti hřebců a účast či dokonce vybrání nového plemenného hřebce je mezi chovateli obrovskou událostí. Nyní se rodí cca 5000 hříbat ročně, 27 000 fríských koní je registrovaných. Na území Holandska bychom jich našli asi polovinu, druhá je roztroušena po celém světě, velice početné zastoupení je zejména v USA, poté následuje Německo, Rakousko, Španělsko a ostatní země. 

Popis plemene

Fríští koně jsou dnes pouze vraníci, přitom kolem roku 1700 bylo jen 50 % vraníků, v roce 1879 ještě 10% jiných barev a v roce 1928 byla do plemenné knihy zapsána ještě i hnědá klisna.
Jsou povoleny jednotlivé bílé chlupy, (např. okolo tlamy, na čele), ale nikdy nesmí jít o ucelený bílý odznak, popřípadě bílé prameny v hřívě, ale nikdy nesmějí mít odznaky na nohách.
Mají ušlechtilou delší hlavu, malé uši, výrazné oči (dědictví po orientálních a španělských koních).
Vysoko nadsazený mohutný krk přechází v oblý kohoutek, záď má strmý sklon, krátké zadní nohy jsou velice silné.
Tělo je válcovité, kopyta nižší a plošší
Typickým znakem je dlouhá bohatá hříva a ohon a rousy na spodní části holení a na spěnkách.
Hříva a ohon sahající až na zem jsou zpočátku rovné, od 4-5 roku kudrnatí. Nikdy se nestříhá ani neprotrhává, ani nekartáčuje, jen probírá prsty.
Hříbata se rodí s vlnitou srstí, která připomíná persián.
Výška hřebců je přibližně 163 cm, klisen 156 cm, jsou to ale koně pozdní, kteří dospívají až na pátém roce a výška se liší i podle příslušnosti koně k jednotlivé mateřské linii.
V současné době se chovají ve třech liniích:
1) barokní - nejméně zástupců, postupně mizí, Holanďané ji považují za staromódní
2) střední – univerzální, jedinci pod sedlo i pro zápřah, nejpočetnější
3) moderní linie – jedná se o „lehčeného“ fríse, velmi ušlechtilého, vhodného zejména pod sedlo
Mají efektní kadencované chody.

Využití

Fríští koně jsou především koně kočároví, ve vícečetném zápřahu se dokáží obdivuhodně sladit i bez velké námahy vozataje. V 2/2 70. let zapřahal čtyřspřeží frísů Tjeerd Velstra, světová jednička ve vozatajství. Vraníci tvoří také ceremoniální ekvipáž holandské královny Beatrix. V Holandsku se zapřahají do vysokých dvojkolek zvaných „sjees“ (vozíků bohatých měšťanů a zemědělců) s originálními černobílými postroji. Muž-kočí sedí ve starofríském kroji na levé straně a čestné pravé místo náleží ženě. Výška kočárů byla velice praktická – na blátivých cestách nebyli pasažéři pocákáni. Efektní vzhled je předurčuje k uplatnění ve filmech. hřebec Goliath si zahrál ve známém filmu Jestřábí žena (Ladyhawk) a nyní jste jistě poznali fríské koně ve francouzském televizním seriálu Modré hlubiny. Stejně populární jsou i v cirkusech, k nám je jako jeden z prvních dovezl drezér a cvičitel Robert Štipka. (Hřebce Romea jste mohli např.obdivovat na Slavnostech koní Kinských v roce 1998.) Fríský hřebec Romke 234 se podílel na regeneraci chovu starokladrubského vraníka a jeho synové vynikali stejnými chody. Dnes se stává „hobby koněm“, mnoho lidí podlehlo jeho kráse a začali se věnovat tzv. baroknímu ježdění. U nás je malé stádo těchto krasavců chováno v Pecínově u Benešova, včetně známého hřebce Jelle van de Lindenhoff. Při odpovídajícím tréninku se mohou účastnit i distančních jízd, ale nehodí se pro skákání.

Povaha

Tito koně jsou naprosto jedineční, jsou to koně závislí na člověku, inteligentní, ochotní spolupracovat a učit se. Jsou klidní, nelekaví a dobře se přizpůsobují novému prostředí. Přímo chtějí vyhovět člověku, jsou velmi přátelští a to včetně odrostlých hříbat i hřebců. Jsou skromní a při vhodném ustájení mohou být v celoročně otevřeném boxu, ale nesnášejí průvan. Zkrátka – žádná encyklopedie ani film vás nepřipraví na „osobní“ setkání s těmito okouzlujícími koňmi

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář